Ministranti Kunštátské farnosti

 sv. václav

Byl nejstarším synem přemyslovského knížete Vratislava I., (který vládl po svém otci Bořivoji) a jeho manželky Drahomíry z rodu polabských Stodoranů. Měl šest sourozenců, bratry Boleslava a Spytihněva a ze čtyř sester známe pouze jméno Přibyslavy. O Václavovu křesťanskou výchovou se zasloužila zejména babička Ludmila (pam. 16. 9.) a nejspíše díky ní vynikal velkou úctou a láskou ke Kristu v Eucharistii.
Na Levém Hradci se pravděpodobně pod vedením kněze Pavla Kaicha učil slovanskému písmu a na hradě Budči se od kněze Učena vzdělával v latině. Získal tam potřebné vzdělání i pro styk s německými sousedy.
Otec Vratislav I. zemřel 13. 2. 921, padl zřejmě při tažení proti Maďarům. Za Václava, kterému mohlo být přibližně 14 let, se ujala vlády jeho matka Drahomíra. V září toho roku pak přišel o milovanou babičku, která byla najatou rukou vraha uškrcena na Tetíně. Její ostatky dal Václav přenést, za účasti řezenského biskupa Michala, 10. listopadu, po převzetí vlády, na Hradčany k sv. Jiří.
Vlády se ujal v roce 925 a hned se snažil o nápravu nepořádků a o nábožensko-kulturní povznesení země. Za regentské vlády Drahomíry docházelo k útokům na přemyslovská panství. Již v roce 922 podnikl válečnou výpravu do Čech bavorský vévoda Arnulf, zřejmě z podnětu spřízněného Radislava Zlického. Tento libecký šlechtic nejednou projevil touhu po přemyslovském území a snil i o knížecím stolci. Legenda hovoří o jeho úkladech a válečném střetu s knížetem Václavem u dvorce Žitomíř (dnešní Štolmíř 2 km severozápadně od Českého Brodu), který stál u velmi významné obchodní cesty zvané "Trstěnická stezka". Událost Václavovy statečnosti a zázrakem dosaženého vítězství na tomto místě je uvedena v Dalimilově kronice. Václav, před obojím vojskem vyzval odbojného Radislava k rytířskému souboji o knížecí trůn jen mezi sebou, aby zabránil krveprolití na obou stranách. Odmítnutí by pro Radislava bylo zbabělostí a hanbou a tak s pýchou souhlasil. Na začátku boje však spatřil nad Václavovou přilbicí zářící kříž a po jeho boku dva anděly. Postrašen zjevením vzdal boj a prosil knížete Václava o odpuštění. Ten ho pak vyzval: "Vrať se pokojně domů a měj dosti na svém; víc od tebe nežádám."
Křesťanský způsob vlády Václava, s jeho spravedlivým postojem vůči neukázněné šlechtě, vyvolával v zemi opozici zejména po jeho smírčím jednání s králem Jindřichem I. nazvaným Ptáčník. Mír v Čechách byl v ohrožení na jedné straně již pro dřívější dohodu Jindřicha I. s Arnulfem a z druhé strany zvětšující se výbojnou silou Maďarů. Obklopení naší země nepřáteli bylo zřejmé a situaci mohl zvládnout jen skutečně moudrý panovník, kterému nezáleželo na sobě, ale na dobru národa.
Jindřich I. si podmanil válkami polabské Slovany a v roce 929 vtrhl do Čech po boku Arnulfa Bavorského. Na jejich straně byl zřejmě i Radislav. Spojená německá vojska oblehla Prahu a Jindřichova naděje na vítězství byla patrně reálná. V této situaci kníže Václav opatrným vyjednáváním se silnějším a bezohledným nepřítelem dosáhl míru za cenu zavázání se k ročnímu odvádění částky 500 hřiven stříbra a 120 volů. Jednalo se o poplatek, který Češi odváděli již za prvních Karlovců. Vlivem Václavovy osobnosti bylo za jeho vlády od něj natrvalo upuštěno.
O dalším vztahu mezi králem Jindřichem I. a knížetem Václavem hovoří příběh z doby, v níž Jindřich svolal radu knížat, na kterou se Václav včas nedostavil pro modlitbu ve chrámu. Jindřich proto nařídil, aby mu nikdo při jeho příchodu nevzdal náležitou poctu a ani si ho nevšímal. Při opožděném příchodu Václava však najednou sám Jindřich uctivě povstal, vykročil ho uvítat a vyzval ho k zaujmutí čestného místa. Dvořanům vysvětlil později změnu svého rozhodnutí tím, že uviděl, kterak Václava doprovázejí andělé a na jeho čele lesknoucí se kříž.
Na Pražském hradě se nacházel kostel Panny Marie, postavený za Bořivoje I. a kostel sv. Jiří, budovaný jeho synem, o jehož dostavbu se postaral Václav. Mezi těmito stavbami pak začal budovat chrám sv. Víta, jako rozlehlou čtyřapsidovou rotundu. Pro tuto svatyni získal od krále Jindřicha I. darem ostatek ramene sv. Víta.
Kníže Václav vždy jednal čestně a podle křesťanské lásky. Pro dobro národa se snažil o pozvednutí morálky a pokřesťanštění země. Měl zájem na vzniku českého biskupství, ale zřízení nebylo v jeho možnostech. České území spadalo pod biskupa v Řezně. Nedostatek kněží pomáhal Václav řešit jednáním o povolání kněží z jiných zemí. Osobně měl Václav touhu podílet se také na přípravě obětních darů pro slavení mše svaté. Fr. Palacký v Dějinách národu českého uvádí, že "v doprovodu jednoho sluhy tajně chodil do polí a vinic, žal pšenici a sbíral hrozny, a vlastní rukou vykonával všechny práce, které byly potřebné k zhotovení hostií a vína ke mši pro kněze." Tento autor se také zmiňuje, že kníže Václav pro konání skutků milosrdenství a zbožnosti volil často i noční dobu. Nespokojení šlechtici uvažovali o odstranění takového knížete a v touze po radikální změně se obrátili na Václavova bratra Boleslava, o němž věděli, že by o trůn stál. Plán na Václavovo zavraždění vznikl hlavně kvůli jeho ctnostem a věrnosti křesťanským zásadám.
Kníže Václav měl ve zvyku účastnit se ve své zemi poutních slavností a výročí posvěcení kostelů. Na svátek sv. Kosmy a Damiána byl proto pozván do Boleslavova sídla, v jehož blízkosti byl kostel zasvěcený těmto mučedníkům. Po bohoslužbách vyhověl prosbě bratra Boleslava, zúčastnil se u něj hostiny a zůstal přes noc. Již při hostině byl prý varován přítelem, že se proti němu chystá úkladný útok.
Za noci se Václavovi odpůrci sešli s Boleslavem u Hněvsy a dojednali zavraždění Václava ve chvíli, kdy podle svého zvyku půjde na jitřní. Bylo rozhodnuto, že mu už nebude dopřáno vkročit do chrámu.
Při odchodu od Boleslava se s ním Václav setkal ve vratech a děkoval mu za pohostinnost. Boleslav se ho nato snažil ještě obdarovat ranou mečem do hlavy, ale Václav jako silnější se mu ubránil a dodal: "Bůh ti to odpusť, bratře!" a pospíšil si k chrámovým dveřím. Na Boleslavovo volání o pomoc pustili se Hněvsa, Česta a Týra za Václavem. Ten, ač zraněný, stačil po doběhnutí k chrámu chytit se pouze kruhu ve dveřích, které byly úmyslně zamčeny. Zde po probodení Hněvsovým mečem skonal.

sv. stanislav

Podle tradice pocházel z obce Szczepanow v Polsku a narodil se kolem roku 1030. Své vzdělávání začínal asi u benediktinů v Krakově a pak pokračoval ve Hnězdně. Dál studoval v Liége v Belgii a pravděpodobně i v Paříži. Vrátil se až po smrti rodičů a celé velké dědictví rozdal chudým. Přijal kněžské svěcení a projevil mimořádné duchovní, mravní i rozumové schopnosti. Biskup Lambert Zula ho jmenoval kanovníkem krakovské katedrály. Po smrti biskupa byl vybrán a potvrzen papežem Alexandrem II. na jeho místo. V roce 1072 se konalo jeho biskupské svěcení.
Stanislav s podporou krále dokončoval a prohluboval pokřesťanštění Polska. Podle reformních snah v Církvi se snažil na prvním místě o duchovní obnovu kněží. Sám vedl odříkavý život a jeho sídlo se stalo útočištěm sirotků, vdov, chudiny a různě postižených.
Vynikal pastýřskou neohrožeností a to zejména vůči králi Boleslavu II., který působil velké pohoršení. Podle polského historika Kadlubka konflikt mezi biskupem a králem vznikl pro Boleslavovu nespravedlivost a krutost vůči podaným. Stanislav ho však napomínal nejen pro ni, ale i pro zasahování do církevních věcí a vyvrcholením konfliktu byly Stanislavovy výtky pro nevázaný a veřejně pohoršlivý mravní život krále. Ten, ač ženatý, bral si za konkubíny další svobodné i vdané ženy. Pro jeho zatvrzelost a zhýralost jej biskup exkomunikoval. Toto vyloučení z církve bylo trestem, který jím měl pohnout k nápravě života. První královou reakcí však byla nenávist proti tomu, kdo se nebál mu říci pravdu a vlastně nejvíce usiloval o jeho dobro.
Král prohlásil biskupa Stanislava za zrádce, kterého je nutno zabít, ale nikdo ochotný k takovému zločinu se nenašel. A tak rozsudek, který nad ním vynesl, šel mečem vykonat do krakovského kostela sv. Michala osobně. Pak chtěl, aby usmrceného biskupa rozsekali a pohodili dravcům, ale marně. Nejdříve biskupa pohřbili na hřbitově u kostela sv. Michala a v roce 1088 byly jeho ostatky přeneseny do krakovské katedrály.
Šlechta, která dříve neměla odvahu k Boleslavovu chování cokoliv říci, se pro jeho poslední čin spojila a přinutila ho opustit Polsko. Boleslav pak odešel do Uher a i když jsou různé zprávy o jeho zoufalství, dle historické pravdy prý zemřel r. 1081 jako kajícník v klášteře. Životopisci uvádí benediktinský klášter Ossiach v Korutánsku.
Biskup Stanislav byl za svatého prohlášen r. 1253 papežem Inncentem IV.

sv. dominik savio

Pocházel z chudých rodičů, kováře a švadleny, měl deset sourozenců. Narodil se 1842 v Riva de Chieri, nedaleko Turína v Itálii. Od pěti let ministroval, v sedmi poprvé přijal eucharistii. Tehdy si do zápisníku napsal heslo pro život: "Raději smrt, než hřích."
Od devíti let chodil do školy v Castelnuovu, každý den 8 km pěšky. Fyzicky byl slabý, jinak ale vytrvalý, učenlivý a pilný. Ve 12 letech se dostal do oratoře Dona Bosca v Turíně. Ten viděl jeho čistotu a bezúhonnost a řekl mu: "Jsi z dobrého materiálu, z dobré látky." Dominik na to: "A k čemu bude látka dobrá?" - "Uděláme z ní pěkné šaty a darujeme je Bohu," odpověděl Bosco. A Dominik konstatoval s prosbou: "Já jsem látka, buďte tedy vy krejčím." Za dobrého vedení Dominik mentálně rychle dozrával a předčil své vrstevníky. Vysloužil si jméno Savio, což znamená "Moudrý".
Při jedné slavnosti chtěl Don Bosco každému chlapci splnit přání. Dominik napsal své přání slovy: "Pomozte mi, abych se stal svatým." Don Bosco řekl: "Žádal jsi o hezký dárek. Na svatost je jeden recept. Jsou v něm pro tebe důležité tři přísady:
Veselost - to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.
Plnění tvých školních a náboženských povinností - buď pozorný, dělej dobře úkoly, připravuj se studiem a modli se rád.
Dělej druhým dobro - vždy je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc, kdo je vedle tebe. Podej mu pomocnou ruku, i když tě to bude něco stát. A když dobře tyto tři věci smícháš staneš se svatým.
A Dominik rozdával radost jak jen mohl, dobře se učil a rád zůstával dlouho u modlitby. Zde je několik ukázek jak pomáhal.
Uslyšel jednoho člověka škaredě nadávat a klít. Aby jeho proklínání přerušil, tak se přiblížil a s nevinným výrazem se zeptal na adresu jejich oratoria. Neznámý se zarazil, nevěděl. Dominik pokračoval druhou prosbou: "Mohl byste mi udělat jinou velkou laskavost, kdybyste už neklel a nebral nadarmo Boží jméno."
Stalo se, že kněz nesl nejsvětější svátost, Dominik poklekl a vedle něj byl voják, který se k tomu neměl. Dominik před něj roztáhl svůj kapesník a tak jej beze slov přiměl také pokleknout.
Když mezi hochy začal někdo špatně mluvit, Dominik do toho začal vyprávět nějaký vtip nebo veselý příběh. Jindy se stalo, že se dva hoši chystali na souboj kameny. Dominik se nabídl, že jim bude svědkem. V poslední chvíli na začátku souboje vytáhl z pod kabátu kříž a zvolal: "Prvním kamenem hoďte každý po mně!" - A souboj se nekonal, oba sokové porozuměli a smířili se.
Ke konci třetího roku v Boscově oratoriu začal Dominik výrazněji slábnout, takže nestačil ani na hry s ostatními, pak se musel vzdát i studia a cítil, že brzy zemře. Přijal i Boscovo rozhodnutí, aby se vrátil k rodičům. S kamarády se rozloučil zvoláním: "Na shledanou tam, kde budeme navždy s Pánem!"
Doma před smrtí ještě těšil zdrcené rodiče. Pak řekl: Sbohem tatínku! Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď." Po těch slovech tuberkulóza dovršila své dílo a Dominik vydechl naposled.
Blahořečen byl v roce 1950 a kanonizován 12. 6. 1954. V roce 1957 jej papež Pius XII. jej ustanovil patronem křesťanských studentů.

sv. tarsicius

Křesťanství se šířilo z Palestiny do všech světových stran. Dorazilo také do Říma, tehdejšího hlavního města obrovské římské říše. I tam hodně lidí přijímalo Kristovo evangelium, ale především vládnoucí třída křesťanství odmítla. Tito lidé začali spolu s císařem křesťany pronásledovat. Zatýkali je a posílali na smrt.
Křesťané se však nenechali zastrašit. Scházeli se v podzemních pohřebištích (katakombách) a tam slavili mši svatou. Jednoho dne na konci bohoslužby ohlásil kněz, že uvěznění křesťané budou předhozeni divoké zvěři, proto je třeba jim donést svaté přijímání.
Hlásí se dvanáctiletý chlapec: „Otče, nechej mě nést Ježíše!"
„Jsi ještě příliš malý, Tarsicie."
„U dítěte Ježíše nikdo hledat nebude. Nevydal bych ho pohanům, i kdyby mě chtěli zabít!"
Kněz přemýšlí a nakonec uznává, že svátostný Ježíš bude u chlapce v největším bezpečí. Zavěšuje mu na krk pouzdro, ve kterém jsou svaté hostie. Tarsicius je objímá pravou rukou a za svítání opouští bezpečné katakomby.
Spěchá ulicemi Říma a v duchu se modlí k Pánu Ježíši. Tu ho někdo chytá za rameno.
„Hej, Tarsicie, co je s tebou? Už jsem na tebe třikrát volal. Ty snad spíš se zavřenýma očima."
„Co po mně chceš, Claudie?" odpovídá Tarsicius nevrle.
„Pojď si snámi hrát."
„Teď nemohu, mám důležité poslání, spěchám."
„Copak to je? Co skrýváš pod kabátem?"
Tarsicius neodpovídá, jenom ještě pevněji přitiskne Kristovo tělo na svou hruď.
„Je to zloděj!" volá jeden ze srocujících se kluků.
„Nežvaň, Tarsicius nekrade!" zlobí se Claudius, ale zároveň křičí: „Sem s tím! Co tam neseš?"
„Neukáži a nedám," odpovídá pevně Tarsicius a chce už jít.
Ale vzápětí na něho doráží horda kluků. Strhávají ho na zem, šlapou po něm, tlučou ho klacky a holemi. Tarsicius se však nevzdává, křečovitě svírá burzu s Kristovým tělem. Přicházejí dospělí a ptají se, co se tu děje.
„Blázni, víte, co má u sebe?" křičí nějaký dospělý muž. „Nese svého Boha!"
„Křesťan, křesťan!" křičí deset, dvacet hlasů.
Pohané chtějí vidět, co má u sebe, i kdyby ho měli zabít. Císař zabíjí křesťany po tisících a zde je pouze jeden. Ze všech stran na něho dopadají rány. Dostává údery do hlavy i ostatních částí těla. Sténá bolestí, ale nepovoluje. Houfem mučitelů sirazí cestu římský důstojník a když spatří bezbranného a ztýraného chlapce na zemi, tak křičí: „Nestydíte se bít bezbranné dítě?"
„Je to křesťan, „ hájí se jeden z okolo stojících.
„Kdo na něho vztáhne ruku, toho srazím k zemi!" křičí důstojník.
Urostlého vojáka se každý bojí, jeden po druhém se vytrácejí. Důstojník se sklání k chlapci.
„Tarsicius," zašeptá.
Sám je křesťan a zná tohoto malého nositele Boha. Chlapec otevírá ještě jednou oči, dívá se na důstojníka a s námahou vydechne: „Nedal jsem ho."
Opatrně podebírá důstojník chlapce a pak ho nese v náručí do domu jednoho křesťana. Teprve tam na lůžku uvolňuje chlapec sevření pouzdra a důstojník je bere k sobě.
Šeptá: „Tarsicie, máš nějaké přání?"
Mladý hrdina přikyvuje, ale nedokáže vyslovit to, po čem touží. Jeho oči však vyjadřují touhu jeho srdce. Důstojník mu rozumí. Rozevírá pouzdro a vytahuje z něj Ježíšovo tělo. V úplném tichu říká: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista ať uchová tvou duši k věčnému životu."
„Amen," pohybuje chlapec rty a pak přijímá svatou hostii.
Život v Tarsiciově těle vyhasíná, ale přesto se v očích mučedníka zablýskne radost. Chlapce naplňuje nekonečné štěstí. Objímá ho Boží láska. Ježíš převádí duši svého mučedníka k sobě do nebe. Žena zatlačuje zemřelému oči. Důstojník však kleká k mrtvému chlapci a modlí se: „Svatý mučedníku Tarsicie, oroduj za nás!"