Vyznání víry

Věříme v jednoho Boha, Otce, Syna i Ducha Svatého, Stvořitele viditelných věcí, jako je tento svět, ve kterém probíhá náš krátký život, i hodnot neviditelných, jako jsou bytosti čistě duchové, kterým též říkáme andělé, nebo nehmotná a nesmrtelná duše v těle každého člověka.

Věříme, že tento jediný Bůh je naprosto jeden ve své nekonečné svaté podstatě i ve všech svých vlastnostech; ve všemohoucnosti, v nekonečné moudrosti, v prozřetelnosti, ve vůli a lásce. On je Ten, který je, jak to sám zjevil Mojžíšovi. On je Láska, jak nás učí apoštol Jan, takže tato dvě jména Bytí a Láska vyjadřují nejdokonalejším způsobem tutéž božskou skutečnost toho, který se nám chtěl dát poznat. Přebývá v nepřístupném světle. Žádným slovem jej nelze vyjádřit. Převyšuje všechno i všechen stvořený rozum. Jen Bůh sám nám může dát správné a plné poznání sebe sama tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch Svatý. Svou milostí nás volá k účasti na svém věčném životě zde na zemi ve víře a po smrti ve věčném světle. Vzájemné svazky, které od věčnosti tvoří tři Osoby, z nichž každá je jedno a totéž božské bytí, jsou blaženým vnitřním životem nejvýš svatého Boha. Tento život nekonečně převyšuje vše, co my lidé jsme schopni pochopit. Také děkujeme Boží dobrotě, že tolik věřících s námi může před lidmi vydávat svědectví jedinému Bohu, i když je jim neznámo tajemství Nejsvětější Trojice. My tedy věříme vBoha, který věčně plodí Syna. VSyna, Boží Slovo, který je věčně plozen. VDucha Svatého, nestvořenou Osobu, která vychází z Otce i Syna jako jejich věčná Láska. A tak v Trojici božských Osob stejně věčných a sobě rovných se výsostně projevuje a dovršuje překypující život a blaženost Boha dokonale jediného, s jedinečnou a slávou vlastní tomu, který jest, a přitom není stvořen, takže v Trojici ctíme jednotu a v jednotě Trojici.

Věříme v našeho Pána Ježíše Krista, který je Boží Syn. On je věčné Slovo, zrozený z Otce přede všemi věky. Má tutéž podstatu jako Otec. Skrze něho všechno bylo stvořeno. Působením Ducha Svatého se vtělil z Marie Panny a stal se člověkem. Je tedy roven Otci svým božstvím a nižší než Otec svým lidstvím. Přitom je dokonale jeden ne snad splynutím přirozeností (božské a lidské), což je nemožné, ale jednotou osoby. Žil mezi námi pln milosti a pravdy. Hlásal a založil Boží království. V sobě nám dal poznat Otce. Dal nám nové přikázání, abychom se navzájem milovali tak, jako On miloval nás. Učil nás cestě blahoslavenství podle evangelia: abychom milovali chudobu, byli vlídní a trpělivě snášeli bolesti, abychom žíznili po spravedlnosti, byli milosrdní, čistého srdce, šířili pokoj, a abychom pro spravedlnost dovedli snášet pronásledování. On, Boží Beránek, vzal na sebe hříchy světa, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel za nás a svou vykupitelskou krví nám přinesl spásu. Byl pohřben, ale třetího dne vstal vlastní mocí z mrtvých. Svým zmrtvýchvstáním nás pozvedl k účasti na Božím životě, který je životem milosti. Vstoupil do nebe a přijde opět ve slávě soudit živé i mrtvé, každého podle zásluh. Ti, kteří své srdce otevřeli Boží lásce a milosrdenství, vejdou do věčného života. Údělem těch, kteří je až do smrti odmítali, bude oheň, který nikdy nehasne (Mk 9, 43: Kristus sám charakterizuje peklo jako neuhasitelný oheň. Palčivost ohně má vystihnout palčivost bolesti, kterou po celou věčnost budou trpět zavržení, je to bolest nad ztrátou Boha, nejvyššího Dobra a Lásky, bolest z vědomí, že oni sami, pouze a jen z vlastní vůle, si tuto ztrátu zavinili odmítnutím Boha). A jeho království bude bez konce.

Věříme v Ducha Svatého, Pána a Dárce života. On je zároveň uctíván a oslavován s Otcem i Synem a mluvil k nám ústy proroků. Byl nám seslán Kristem po jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. On osvěcuje, oživuje, chrání a vede církev, očišťuje její členy, pokud neodmítají jeho milost. Jeho působením, jež vniká do hlubiny duše, se může člověk stát dokonalým, jako je dokonalý Otec, který je v nebesích.

Věříme, že Panna Maria, která vždy zůstala pannou, je Matka vtěleného Slova, našeho Boha a Spasitele, Ježíše Krista. Pro toto její jedinečné vyvolení byla vykoupena vzhledem k zásluhám svého Syna vznešenějším způsobem než všichni ostatní. Byla uchráněna jakékoli poskvrny dědičného hříchu a milostí daleko předčí všechny ostatní tvory. Přesvatá Neposkvrněná Panny Maria se zúčastnila těsným a nerozlučným svazkem na tajemství vtělení a vykoupení. Byla na konci života povýšena s tělem i duší do nebeské slávy a připodobněna svému vzkříšenému Synu. Tím se jí dříve než ostatním dostalo toho, co bude údělem všech spravedlivých. Věříme, že Nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro údy Kristovy a spolupůsobí při vzniku a rozvoji božského života v duších vykoupených lidí.

Věříme, že v Adamovi všichni zhřešili. To znamená, že prvotní hřích, kterého se dopustil, způsobil pád lidské přirozenosti společné všem lidem. Uvedl ji do stavu, v němž nese všechny následky tohoto hříchu. Tento stav už není oním stavem svatosti a spravedlnosti, v němž byli na počátku naši prarodičové, a v němž člověk nepoznal ani zlo, ani smrt. Porušená přirozenost, zbavená někdejší krásy milosti, raněná ve svých přirozených schopnostech, podrobená smrti, přechází na všechny lidi. V tomto smyslu se každý člověk rodí v hříchu. Vyznáváme tedy s tridentským koncilem, že prvotní hřích se přenáší spolu s lidskou přirozeností nikoli napodobením, ale sdělováním života a že proto je vlastní každému člověku. Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus svou obětí na kříži nás vykoupil z prvotního hříchu a ze všech našich hříchů osobních, kterých se každý z nás dopustil, ve smyslu apoštolových slov: „Když se rozmnožily hříchy, v míře ještě daleko štědřejší se ukázala milost“ (Řím 5, 20)

Věříme v jeden křest ustanovený naším Pánem Ježíšem Kristem na odpuštění hříchů. Pokřtěny mají být i děti, které se ještě nemohly dopustit osobního hříchu, aby, narozené bez nadpřirozené milosti, se znovu narodily k božskému životu v Ježíši Kristu z vody a z Ducha Svatého.

Věříme v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev, založenou Ježíšem Kristem na skále, kterou je Petr. Církev je tajemné tělo Kristovo. Je viditelná společnost s hierarchickým zřízením a zároveň společenství duchovní. Je to církev žijící na zemi, Boží lid putující tímto světem, církev zahrnovaná nebeskými dary. Ona je zárodek i počátek Božího království. Jejím prostřednictvím pokračuje v lidských dějinách dílo a utrpení vykoupení. Církev touží dojít svého dokonalého dovršení po dokonání časů v nebeské slávě. Pán Ježíš utváří v čase svou církev svátostmi, které vyvěrají z jeho plnosti. Jimi činí církev své údy účastnými tajemství Kristovy smrti a vzkříšení v milosti Ducha Svatého, který jí uděluje život a schopnost působit. Je tedy svatá, i když má ve svém středu hříšníky, a to proto, že nemá jiný život než život milosti. Jestliže její údy žijí jejím životem, posvěcují se. Naopak, vzdalují-li se jejího života, upadají do hříchů a zmatků, které brání vyzařování její svatosti. Proto církev trpí a činí pokání za tato provinění, má však moc vyléčit z nich své děti krví Kristovou a darem Ducha Svatého. Církev je dědička božských zaslíbení a duchovní dcera Abrahámova prostřednictvím toho Izraele, jehož Písmo s láskou chrání a uctívá jeho patriarchy a proroky. Je založena na apoštolech. Věrně podává průběhem staletí jejich slovo stále živé, podává jejich pastýřskou moc v nástupci Petra a v biskupech s ním spojených. Stále podporována Duchem Svatým má poslání chránit, učit, vysvětlovat a šířit pravdu, kterou Bůh zjevil ještězastřeným způsobem prostřednictvím proroků a plně skrze Pána Ježíše. Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo hlásaném a co církev předkládá k věření jako Boží zjevení, ať slavnostním výrokem nebo řádným a všeobecným učitelským úřadem. Věříme v neomyslost, kterou požívá Petrův nástupce, když učí „ex katedra“ jako pastýř a učitel všech věřících. Jí je rovněž vybaven sbor biskupů, když vykonává ve spojení s ním nejvyšší učitelské poslání. Věříme, že církev, kterou Ježíš založil a za kterou prosil, je stále jedna ve víře, v bohoslužbě a ve svazku hierarchického společenství. Bohatá rozmanitost liturgických obřadů i oprávněná rozličnost teologického a duchovního odkazu a místních zvykových odchylek v lůně církve, nejen že neohrožuje její jednotu, ale naopak ji ještě více zdůrazňuje.

Uznáváme, také mimo organismus Kristovy církve, existenci četných prvků pravdy a posvěcení, které jsou církvi vlastní a směřují ke katolické jednotě. A pro víru v působení Ducha Svatého, který v srdcích všech Kristových učedníků vyvolává lásku k této jednotě, chováme naději, že křesťané, kteří dosud nejsou v plném společenství jediné církve, se jednoho dne spojí v jedno stádce s jediným pastýřem. Věříme, že církev je nutná ke spáse, poněvadž Kristus, který je jediným prostředníkem a jedinou cestou spásy, se zpřítomňuje pro nás ve svém těle, kterým je církev. Avšak božský plán spásy zahrnuje všechny lidi. Ti pak, kteří bez vlastní viny nevědí o Kristově evangeliu a o jeho církvi, ale upřímně hledají Boha a vlivem jeho milosti usilují o plnění jeho vůle, poznané vnuknutím svého svědomí, též mohou dosáhnout věčné spásy v počtu, který zná jen Bůh.

Věříme, že mešní oběť, sloužená knězem, zastupujícím mocí svátostného svěcení Krista a jím přinášená na našich oltářích jménem Krista a údů jeho tajemného těla, je skutečně svátostné zpřítomnění oběti Kalvarské. Věříme, že stejně tak, jako chléb a víno, posvěcené Pánem při Poslední večeři, byly proměněny v jeho tělo a krev, které krátce po tom za nás obětoval na kříži, i chléb a víno posvěcené knězem se proměňují v tělo a krev Krista v nebeské slávě. Věříme, přestože se našim smyslům všechno jeví stejně jako před tím, že je zde Pán přítomen způsobem pravým, skutečným a podstatným. Kristus může být přítomen v této svátosti jen proměněním celé podstaty chleba v jeho tělo a proměněním celé podstaty vína v jeho krev. Jenom vlastnosti chleba a vína, které smysly vnímáme, zůstávají nezměněny.

Tuto tajemnou proměnu nazývá církev velmi přiléhavě jako přepodstatnění. Každý teologický výklad, který hledí vniknout nějakým způsobem do tohoto tajemství, aby zůstal ve shodě s katolickou vírou, musí trvat na tom, že v objektivní realitě, nezávislé na našem duchu, přestane chléb a víno po proměnění existovat, takže od tohoto okamžiku jsou úctyhodným tělem a krví Pána Ježíše. Máme tedy skutečně před sebou Kristovo těla a krev pod svátostnými způsobami ve shodě s tím, co Pán měl v úmyslu – dát se nám za pokrm a přivtělit nás do jednoty svého tajemného těla. Jediná a nedělitelná existence oslaveného Krista Pána na nebesích není svátostí rozmnožována, nýbrž zpřítomněna na různých místech na zemi, kde se slouží mše svatá. Po skončené oběti je tato existence stále přítomna v Nejsvětější Svátosti, která ve svatostánku je živým srdcem každého kostela. Je nám proto drahou povinností uctívat a klanět se ve svaté hostii, kterou vidí naše oči, vtělenému Slovu, které oči vidět nemohou, a které, aniž opustilo nebe, je přítomno mezi námi.

Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde vcírkvi Kristově, není ztohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. A právě tato láska nutí církev starat se o skutečné pozemské dobro lidí. Zatímco stále připomíná všem svým dětem, že zde na zemi nemají trvalý domov, povzbuzuje je, aby přispívaly, každé podle svého povolání a svých prostředků, k dobru své pozemské vlasti, aby podporovaly spravedlnost, mír a bratrství mezi lidmi s poskytovaly pomoc bratřím, zvláště chudým a potřebným. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království.

Věříme ve věčný život. Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti, ať už musí projít očistcem anebo po opuštění těla jsou přijati Ježíšem v ráji, jako se stalo lotru po pravici, jsou Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností poražena v den Vzkříšení, kdy tyto duše budou spojeny s vlastními těly.

Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a způsobu se podílejí se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.

Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují na této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni spolu tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocna milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby podle Ježíšových slov: „Proste a dostanete“ (Mt 7, 7; Lk 11, 9).

S touto vírou a nadějí očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Buď pochválen Svatý, Svatý, Svatý Bůh. Amen.

_________________________________________

KRÉDO SV. ATANÁŠE

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista.

Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus.

Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.